Barbar_03.p65

Vážení zákazníci,dovolujeme si Vás upozornit, že na tuto ukázku knihy se vztahují To znamená, že ukázka má sloužit výhradnì pro osobní potøebu potenciálního kupujícího (aby ètenáø vidìl, jakým zpùsobem je titul zpracován a mohl se také podle tohoto, jako jednoho z parametrù, rozhodnout, zda titul koupí èi ne).
Z toho vyplývá, že není dovoleno tuto ukázku jakýmkoliv zpùsobem dále šíøit, veøejnì èi neveøejnì napø. umisováním na datová média, na jiné internetové stránky (ani prostøednictvím odkazù) apod.
redakce nakladatelství BEN – technická literatura Sedmnáctý zápis: V místì, kde jsou polygamní (úterý 4. 11.) V úterý ráno po snídani (nìjaká manga, buráky a mastné tìstové koblížky) jsme odjeli do Ihosy – celkem plynulá, sedmihodinová asi stopadesátikilometrová cesta nepøeplnìným autobu- sem. Pìknou krajinou plnou zelenì a obèas i docela hezkých druhotných lesù, mezi rýžovými políèky v údolích a vinicemi na svazích, dále na jih pak zajímavým pohoøím, po stále ještì dobré silnici jsme se dostali do padesát kilometrù vzdáleného Ambalavaa, kterým jsme jen projeli. Bylo to nicménì poslední mìsto kmene Betsileo („Neporazitelní“), který je usídlen na jih od Antanana- rive a jejichž metropolí je Fianarantsoa, kterou jsme vèera opustili. Než se tedy odsuneme k dalšímu kmeni, musím o nich napsat ještì jednu chytrost, kterou jsem nìkde vyèetl. Betsileové totiž ve svých lesích objevili v 17. století pavouka (latinsky se jmenuje Nephilla madagascariensis, èeský název asi neexistuje), jehož samièka má rozpìtí nohou okolo dvaceti centimetrù. O co vìtší je samièka, o to menší je sameèek. Ten i s nožièkami mìøí sotva jeden centimetr. Nejenže je malièký, navíc je i líný. Zatímco samièka stále snuje pavuèiny a chytá do nich hmyz a dokonce i drobné ptáky, sameèek nedìlá nic, lebedí si poblíž a nechá se živit. Tak to pokraèuje až do té doby, než provede to jediné, co umí – než dámì vyrobí potomstvo. Jakmile je tato jeho povinnost splnìna, stane se v oèích velké pavouèí matky zbyteèný a ta ho sežere. Tak se tato pavouèice staví po bok šíøicím a kudlankám. Kvùli tomu to ale nevyprávím. Zajímavé je, že pavuèiny tìchto pavouèic jsou tak silné, že se v ní spolehlivì zachytí nejen menší ptáci, ale taková pružná sí dokáže odho- dit prý èlovìka za chùze zpìt! Betsiley napadlo tkát z jejich vláken lamby. Nìkde poblíž Fiana- rantsoy prý byl zaèátkem našeho století dokonce zøízen velkochov tìchto pavoukù a velká tkalcovská dílna. Velkovýroba se sice neosvìdèila – ono není jednoduché donutit pavouèici k práci, když nechce, a navíc vlákna, která tkaly, byla prý moc krátká. Pøesto se dodnes alespoò obèas a podomácku látky z pavouèích vláken tkají. Pro živé lidi jsou ale tabu, používají se jen pro balení mrtvých pøi slavnostních rituálech obracení mrtvých, pøi famadihanách.
Cestou na jih od Ambalavaa se zaèala krajina mìnit a místo zelenì nastoupila vyschlá polo- pouš. Nad plošinu místy vystupovaly podivné, mohutné, oválné, majestátnì vypadající rulové skály, které zvláštním pochmurným zpùsobem ozvláštòovaly tuto nehostinnou krajinu témìø bez stromù, jen s uboze vypadající suchou trávou. Silnice byla místy velmi dobrá, místy ménì dobrá, ale zdálo se mi, že alespoò na nìkterých úsecích probíhají stavební práce. To mì doslova zarazilo, protože zatím jsem nikdy nikde nikoho silnici opravovat nevidìl. Asi v pùli cesty jsme projíždìli okolo podivných granitových skalních útvarù vystupujících z travnaté stepi a pak už jsme se octli v kraji pasteveckého kmene Barù, který má z celého Madagaskaru nejtmavší ple a nejvíce afric- ké rysy. Skupinka pìti pastevcù s dlouhými holemi, která pøistoupila k nám do autobusu a usadila se hned vedle nás, vypadala hrdì a bojovnì – z doslechu jsem vìdìl, že Barové bývají nepøátelští a obèas i nebezpeèní, a tak jsem se s nimi pustil do pantomimické komunikace, abych si to ovìøil.
Výsledkem bylo, že na mì vyžebrali nìkolik cigaret a dali mi napít rumu. Hroznì páchli. Barové jsou jako jediní z celého ostrova polygamní, v dnešní dobì ale už spíše jen teoreticky. Chce-li se totiž místní muž oženit, musí se rodinì nevìsty prokázat takovým majetkem, aby bylo jisté, že ji uživí. Bohatství se zde posuzuje podle velikosti stáda krav zebu. Bohužel bìhem posledních dva- ceti let se stáda scvrkla natolik, že kapitál mladíkù staèí vìtšinou sotva na jednu ženu.
Nìkde pøed Ihosy se krajina zmìnila úplnì a dostala opravdový jižní ráz. Zaèaly se objevovat rùzné obrovské kaktusy, aloe, agáve, sisaly a také baobaby.
Na noc zùstáváme zde, v Ihosy, v centru Barù. Roste tu spousta obrovských kaktusù, silnice jsou písèité a jinak se tu nedìje celkem nic. Snìdl jsem nìkolik sladkovodních smažených ryb, které se opékaly na tržišti, nìkolikrát jsem prošel dvì zdejší ulice s vesmìs pøíjemnými, ale nepøí- liš oduševnìle vypadajícími sídlenci, a usadil jsem se v malé epicérii (hospoda), kde sedím dosud, protože venku je horko. Zajímavé je, že aè jsem v kraji, kde hlavní èinností místních je chov dobytka, v restauracích moc hovìzího není. To stejné platí pro celý Madagaskar, což je pøi odha- dovaném celkovém poètu kusù okolo deseti milionù na první pohled znaènì divné a nelogické.
Ještì divnìjší se mùže zdát, že Madagaskar hovìzí maso dováží. A pøitom to tak je, a má to i dùvod. Kráva zebu není pro Malgaše v prvé øadì potravinou, ale je to kultovní a prestižní zvíøe.
Podle velikosti vlastnìného stáda se posuzuje hodnota ženicha (Barové), nevìsty, jinde se celé stádo pozabíjí pøi rituálu obracení mrtvých nebo pøi iniciaèních obøadech (obøízka), mezi Mahafa- ly zcela na jihu je prestižní záležitostí chovatele nashromáždit co nejvíce kusù pro svoji vlastní pohøební hostinu tak, aby na jeho hrobce leželo co nejvíce rohù. Nejdùležitìjší na zebu je pro Malgaše jejich barva, protože ne každá barva je vhodná pro každou pøíležitost a jejich množství, rozhodnì je nechovají vìtšinou pro maso. A tak by se milióny zebu, které zde spásají obrovské plochy jak saranèata, daly pøirovnat k našim autùm. Jako dopravní prostøedky jsou obzvláštì v Praze témìø k nièemu, navíc škodí životnímu prostøedí, ale úspìšnost podnikatele se stejnì stále bìžnì posuzuje podle kvality jeho vozového parku. Až v posledních letech pøi vzrùstající bídì na Madagaskaru a pøi pøemnožení absurdních aut v Evropì, si zaèínají nìkteøí lidé pøipouštìt, ale jen velmi pomalu, že by se na vìc dalo nahlížet i jinak. Ale pøesto stále ani tady, v kraji, kde skoro každý muž je pastevcem, není skoro co jíst.
Jak projíždíme k jihu, zdá se mi, že lidé zaèínají být jiní, vypadají jinak a je z nich cítit i nìco jiného. Možná bojovnìjší výraz, životní podmínky jsou tu asi tvrdší, èím víc smìrem na jih, tím více na zdejších suchých pláních roste jen tráva. Domy jsou cihlové, protože tu je mnoho èervené hlíny, ale žádné bambusy, natož pak lesy. Leda tak kaktusy, ale stavìt domy z bodláèí, to asi není ono. Také tady (smìrem k Isalu a Tuleáru) je cesta dost frekventovaná turisty, obdobnì jako smìrem na Ostrov sv. Marie, nebo Nosy Bé, což se taky nìjak odrazilo na chování lidí. Vazahu se snaží obrat, jak se dá. Myslím, že atmosféra na východním pobøeží a v pralese byla relaxovanìjší.
Musím konèit, nìkdo na mì volá.
Osmnáctý zápis: V Ranohiøe (støeda 5. 11.) Vèerejší veèer se nakonec vyvedl. V epicérii jsem se seznámil se dvìma chlapíky, kteøí umìli francouzsky lépe než já a chtìli si povídat. Zdáli se mi velmi vzdìlaní a stále mì hostili drahými nápoji. Nenechali se ode mì pozvat, natož pak aby mi dovolili zaplatit alespoò za sebe. Pokoušel jsem se je obejít a vnutit peníze barmanovi, ten je ale nepøijal s odùvodnìním, že platí oni, aèkoli vìdìl to, co já jsem ani nevìdìl, že všichni pijeme na dluh, protože pánové byli chudí. V noci mì pak ještì provádìli po vsi a ukazovali asi tøímetrové kaktusy s krásnými velkými kvìty, které se otevíraly po setmìní. Tvrdili o nich, že to jsou madagaskarské speciality, a že se z nich dá extra- hovat látka, která spolehlivì léèí tiky. A že by na tom mohl Madagaskar zbohatnout, kdyby byl co k èemu. Vypadali pøesvìdèivì a já jim vìøil. Protože vìtšinou vìøím všemu, co mi kdo nakuká.
Tito dva Barové se mi rozhodnì bojovní nezdáli.
Joost celé odpoledne i veèer sedìl v hotýlku a poslouchal walkmana.
Druhý den ráno, tedy dnes, jsme po nepøíjemné hádce s øidièem kvùli cenì jízdného popojeli vcelku solidnì vypadající dodávkou 90 kilometrù do Ranohiry. Celou dobu jsme jeli naprosto rovnou suchou savanou, kde by èlovìk neèekal sebemenší pøekvapení. Najednou se ale z nièeho nic naprosto neèekanì a bez pøechodu vynoøilo území témìø fantasmagoricky vytvarovaných pís- kovcových skal, které vypadaly, jako by v okolní mrtvé krajinì byly zapomenuty pøi generálním úklidu – bylo to Isalo. A to už jsme pøijíždìli do vesnice Ranohira, odkud do této rezervace startují výpravy. Nejdøív jsme si v kanceláøi koupili vstupenku a prùvodce na tøi dny, protože bez nìj vás tam nepustí. Prùvodce, asi sedmnáctiletý drzoun, nám naøídil, že si od jeho bratrance musíme za nehorázný poplatek pùjèit stan a že ho budeme kromì solidního platu ještì po celé tøi dny živit.
A ještì si poruèil, že bude chtít jíst slepici, kterou mu máme koupit od jeho strýèka. To jsme odmítli nejen kvùli jeho drzosti, ale i proto, že jsme už mockrát vidìli, že domorodci mají ohavný zvyk vzít si s sebou na dlouhou cestu krajem slepici, kterou si plánují veèer nìkde v kotlíku uvaøit a kterou celý den nesou v ruce a drží ji za nohy. Nedají jí v tom vedru ani napít a vìtšinou ji bìhem cesty umlátí skoro k smrti. A vùbec jim nevadí, že zoufalá slepice celý den žalostnì øve a kdáká.
Jednou (cestou do Tany) jsem zažil, jak si vezli nìkolik kusù drùbeže na støeše auta v košících.
Všechno jim bìhem dne chcíplo na úžeh a žízní. A jim to bylo úplnì jedno. (Nakonec mnohé z nás taky netrápí, co se dìje slepicím v evropských velkochovech.) Když jsme se naštvanì vrátili do kanceláøe, že chceme jiného prùvodce, øekl nám úøedník, že jiný bude k mání až za ètyøi dny. Pak jsme se šli ubytovat do drahého hotelu a já se usadil v restauraci, kde mi pøinesli šáleèek polévky za 50 Kè, pøièemž všude jinde nestála nìkolikanásobná porce vìtšinou víc, než deset korun.
Teï sedím na balkónì našeho hotelu a pozoruji mìsteèko seshora. Není to tu nièím zajímavé, po pravdì øeèeno v posledních dnech popojíždìní z místa na místo je ponìkud nudné. Tato èást Madagaskaru velmi pøipomíná urèité èásti Afriky, zèásti ale i scény z Divokého západu, zvláštì díky onomu hornatému pozadí, které odsud pøipomíná val Skalistých hor. Patrnì díky tomu, že v prùvodcích je jih a zvláštì pak rezervace Isalo popisována jako oblast prazvláštní krásy z jiného svìta, a také asi proto, že se jedná o oblast relativnì dobøe pøístupnou autem, je zde více turistù vyšší vìkové i cenové kategorie, kteøí projíždìjí v najatých terénních automobilech. Ceny ve dvou místních obstojných hotelech tomu odpovídají. Mezi nimi a ubikacemi pro místní (jejichž hlavní vada, opomeneme-li pro mì již dávno zapomenutou hygienu, je èasto nedostateèná mož- nost uzamknutí pokoje), není nic. Lidé vypadají tupì, pastevci se nyní veèer vracejí se svými zebu, zatímco ženy (vesmìs tìhotné nebo všude po nárožích kojící) se povalovaly celý den u svých stánkù s cibulí, èesnekem, rajèaty, rybami, buráky a rýží. Trochu znechucenì sleduji, jak se nás snaží obrat na jízdném, stravném i nocležném, nabízíme-li se ale sami, že nakoupíme rajèata èi cibuli, není to možné, protože trhovkynì nemají peníze na vrácení. Pošta, kde je možné vìtší bankovku rozmìnit, je o padesát metrù dál. Ani jedna se nezvedne a neutíká tam. Všechny u všech stánkù sedí, blbì se smìjí a kroutí hlavou. Chudí asi budou muset tito lidé zùstat navždy. Ptal jsem se Joosta, jestli na východním pobøeží byli lidé jiní nebo stejní, a já to jenom ještì nevidìl, protože jsem tu byl krátce a v takovéto zemi poprvé. On ale neví pøesnì, protože i sebe, aè více zcestova- lého po zemích Afriky, podezírá z odlišnì zkresleného vnímání v prvních týdnech pobytu zde a v druhé polovinì, kdy nìkteré vìci pøestávají být jen zajímavì nové a kuriózní, ale stanou se obtìžující, až znechucující. Jako napøíklad denodenní starost, aby èlovìk nebyl pøi nákupu brán na hùl. Mrzí mì, že si nejsem jist pøi svém srovnávání lidí, chybí mi zde ale zeleò severovýchodu, palmy, kokosy a nevím pøesnì co. Vlhko snad. Jakási sveøepost, jankovitost suchého vedra, polo- pouštního charakteru krajiny, èervených zdìných domkù, pøíliš tmavých lidí, na mì pùsobí nepøí- liš relaxovanì. Anebo je to všechno tím, že už tu jsem dlouho? A tak tedy už teï se mi stýská zèásti po Praze, zèásti po severovýchodì. Nejradìji bych jel nìkam k moøi u pralesa: do Maroant- setry, Sambavy, nebo ještì lépe – do Antalahy. Tam jsem ještì nebyl. Místo toho mì zítra èeká výlet do parku Isalo, o kterém píší v prùvodci, že máš-li èas jen na jeden výlet do malgašské divoèiny, mìlo by to být zde. Podle Joosta jsou propady nálady a obèasná chu cestovatelù sebrat se a jet domù bìžné, a prý pravidelnì po nìkolika dnech se to lepší. Vìtšinou po pùl roce na cestì si pak èlovìk zvykne, v jiné své životní realitì se jaksi zabydlí a vzpomínka na domov ho pøestane trápit. A tak se z èlovìka stává tulák.
Okukoval jsem tu aspoò nìjaká termitištì, na kterých vlastnì není nic k vidìní. Na povrchu není nic, jen tvrdá ochranná slupka. A ani jeden termit, neboli všekaz. Žije jich tady prý 75 druhù a skoro všichni endemiètí. A aèkoli jsou podobní mravencùm, nemají s nimi podle zoologù vùbec nic spoleèného. Uvnitø takového termitištì žijí v jedné kolonii milióny jedincù, rozdìlených do kast a jedna docela dost plodná a veliká samièka – mìøí nìkdy i šest centimetrù, umírá v padesáti letech a v jednom kuse rodí – každé 2 až 3 vteøiny jedno vajíèko. To je, poèítám-li správnì, pøes pùl miliardy za život! Uvnitø jich je taková spousta, ale ven na ukázku nevyleze ani jeden. Je fakt, že kdyby nic jiného, tak se už tímhle schováváním liší od mravencù dost zásadnì. A mravenci taky neumìjí postavit tak vysoké domky jako termiti. Ti totiž zvládnou vyrobit i dvanáctimetrový mrakodrap. Sice prý jen v Austrálii, ale na tom nezáleží.
Dnes veèer si nesmím zapomenout vzít Lariam (preventivní lék proti malárii, který se užívá jednou týdnì). Je støeda, Den Lariamu.
Devatenáctý zápis: Byli jsme v Isalu (pátek 7. 11.) Naprosto, naprosto zcela nesnesitelnì vyèerpán sedím v hotelu a èekám na polívku. Celý den jsem nejedl, nemám hlad ani chu, jedinì snad tu polívku do sebe nasoukám. Jsem pøehøátý, myslím, že mám úžeh, všechno mì bolí, ale pøekonal jsem sám sebe. Poté, co jsem si kapesním nožem v poledne vydloubal z extrémnì bolestivého vøedu na malíèku levé nohy (následek po nìjakém puchýøi) plno hnisu za naprostého nedodržení všech hygienických kautel, byl jsem scho- pen v cestì víceménì pokraèovat, sledovat okolí i fotit. Dnes jsem ale vyèerpán stejnì, jako jsem byl druhý den v džungli. Vrátili jsme se po nìjakých neshodách s vydøidušskými prùvodci již dnes veèer, místo zítra ráno, pøièemž bychom mu zítra museli zaplatit, jako bychom s ním byli celý den. Holt místní divoši se snaží sedøít bohaté vazahy z kùže, pøièemž nejsou ani moc laskaví, srdeèní, ba ani úslužní. Nicménì výlet to byl krásný, zase úplnì nìco jiného.
Vèera jsme šli 12 kilometrù horkou vyprahlou stepí s bezohlednì modrou oblohou nad hlavou do základního tábora v mangovém háji (manga byla nezralá), postavili jsme stan a odpoledne jsme se vydali do Kaòonu opic (Canyon des Singles).
Kaòonem protékal potùèek, který zavlažoval samotný kaòon i oblast k nìmu bezprostøednì pøiléhající. Tam pak byla místy nádherná vlhká zelená vegetace a zvláštní druhy palem, které rostou prý jen tady a nikde jinde na svìtì. Krásní velcí lemuøi sifaka, kteøí mají bílé tìlo s èernou hlavou a dlouhým ocasem, ladnì a ležérnì pøeskakovali ze stromu na strom ve výšce snad i sto metrù nad zemí, protože nìkteré stromy byly uchyceny v kolmých pískovcových stìnách. Potkali jsme nìkolik hadù, kterým jsme se radìji vyhýbali, protože prùvodce se všech hadù hroznì bál a tvrdil, že jsou nebezpeèní. Myslím, že mìl na mysli spíše nìjaké fady, než skuteènou nebezpeè- nost pro nás, ale èlovìk nikdy neví. Bìhem jedné pauzy na kouøení, kdy jsem sedìl na kameni, se mi ale najednou jeden vynoøil se vztyèenou hlavou pøímo u kolene a plazil jazýèek. Mohl mìøit pøes metr. Já se snažil pøedstírat klid, což ho po chvíli znudilo a odešel. Postupnì se kaòon zužoval až na šíøku zhruba tøí metrù, takže jsme byli najednou uzavøeni v chladu mezi dvìma vyloženì kolmými vysokými skálami. Tady zhruba mìla naše dvouhodinová vycházka skonèit, protože dál už zaèínal celé dno rokliny zabírat onen potok. My ovšem, navyklí z pralesa, jsme pokraèovali za doprovodu vyvaleného prùvodce jakoby nic až do okamžiku, kdy místy voda stoupla až k pasu.
Pak jsme se odstrojili jen do slipù a pokraèovali dál plavmo. Prùvodce to vzdal a vrátil se sám na souš, když vzdal pokusy nás vystrašit tím, že dále v podzemních jeskyních žijí krokodýli. My jsme z knihy mìli naèteno, že tu krokodýli nejsou. Postupnì se rokle zúžila natolik, že už skoro pøestávalo být možné plavat, na dno už jsme taky nedosáhli, a pod vodou jsme navíc zaèali tušit opravdu nìjaké trhliny a jeskynì a divnì chladnou vodu. Prostøedí se celkovì stávalo jaksi tmavé, nehostinné. Všude ticho, jen z výšek se v tísnivé ozvìnì ozýval øev ptákù a opic, urèitì úplnì stejný, jako vydává èlovìk, kterého právì žere krokodýl. Zajímavé je, že jsme to oba s Joostem otoèili v podstatì beze slov. Když jsme koneènì chvatnì doplavali zpátky, i Joost, odnauèený kuøák, si zapálil. Tìžko øíct, jestli tam krokodýli opravdu jsou nebo ne. Nìkolik velkých hadù, které jsme míjeli pøi zpáteèní cestì, nám pøišli jako neškodné žížaly. V táboøe jsme si potom uvaøili v kotlíku veèeøi (rýži s omáèkou na špagety) a v sedm hodin se uložili ke spánku do velmi horké tropické noci. Je zaèátek léta, nejteplejší období v roce, protože ještì neprší. Pršet trochu zaène prý v prosinci. Ale žádná sláva to prý nebude, pøesto se snad chvílemi trochu ochladí.
V kempu spalo ještì dalších deset vazahù, samí Francouzi. Ráno po snídani, nenapadeni škorpio- ny, ani jinou pakáží, kromì ovšem blech, èi od èeho mám nehezky zohyzdìné tìlo, jsme po šesté hodinì vyrazili na asi dvaadvacetikilometrovou vycházku pohoøím k jezírku Piscine Naturelle. Já s Joostem jsme nesli každý pùlku tìžkého pronajatého stanu, spacáky, nìkolik litrù vody a další proviant (a to i pro našeho spratkovitého prùvodce, který si odmítl nést i to, co patøilo jemu a nabídl nám pouze, že si mùžeme najmout dva pøedražené nosièe, což jsme samozøejmì odmítli).
Slunce dìlalo divy, aè teprve pøed chvilkou vyšlo. V první etapì jsme po krátké cestì savanou vylezli dlouhou stezkou, klikatící se v té èásti monumentálního skalnatého valu, který byl schùd- ný i bez horolezeckého náèiní. Nahoøe pak se otvíral nádherný pohled, jako do pohádkové øíše.
V tom, co bývala souvislá pískovcová tabule, vymodelovala bìhem miliónù let voda a vítr ty nejroztodivnìjší útvary, pøipomínající pøi troše fantazie èásti lidského tìla, gigantická ptaèí vejce, rùzná zvíøata, pohádkové skøítky. A to vše zvìtšené a zkamenìlé, nehybné, jakoby postihnuté osudem Lotovy ženy. Nìkterých útvarù tohoto kamenného svìta jsme se nesmìli dotknout, na nìkteré bylo zakázáno i ukázat prstem. To byl dùkaz, že Malgaši stále vìøí, že v pohoøí žijí ducho- vé jejich pøedkù a že je jeho velká èást pro nì fady. Scéna se stále mìnila, chvílemi jsme míjeli jakoby skalní mìsta se starobylými chrámy, zdobenými rùznobarevnými porosty lišejníkù, obèas se pøed námi otevøel nìkterý z dalších kaòonù, podobných tomu, ve kterém jsme byli vèera.
O hudební doprovod se staraly spousty cikád a nìkolik druhù lemurù, kteøí zde našli domov.
Bìhem stálého šplhání nahoru do skal a dolù do údolí nás prùvodce upozoròoval na zvláštní rostliny, ptáky, ještìrky, hmyz, motýly, z nichž nìkteré byly pro Isalo endemické. Už se ani nedi- vím. Už jsem si zvykl, že na Madagaskaru je skoro všechno originál. A to doslovnì, protože jsem zjistil, že procento endemiènosti pro rostliny a živoèichy dohromady je tady na Madagaskaru 84 %, což ale není urèitì èíslo koneèné, protože zde badatelé stále nacházejí další a další druhy, u kterých jsou nìkdy dokonce na rozpacích, do jaké tøídy a èeledi je mají zaøadit. To se jim stalo napøíklad u nesmírnì vzácného primáta ksukola, který žije hlavnì na Nosy Mangabe (a samozøejmì nikde jinde na svìtì, než na Madagaskaru). O tom si ještì v první polovinì našeho století mysleli, že už vyhynul, a pak, když ho znovu našli, tak si mysleli, že to je druh veverky. O latimériích, které prý žijí dost bìžnì v moøi mezi Madagaskarem a Komorami se taky pøedpokládalo, že zmizely z povrchu zemského pøed sedmdesáti milióny let. Kdyby se tak umìla všechna ta zvíøata a kytky a stromy nìkam hroznì daleko schovat do té doby, než my lidi buï vyhyneme Ale budu pokraèovat v Isalu. Nakonec jsme po nìkolikahodinovém pochodu suchou, vyprah- lou krajinou, ve které se vzduch tetelil horkem, došli do údolí, kterým protékal potùèek. Zelená vlhká oáza plná exoticky vypadajících stromù pandánù, endemických palem, kapradin a trav spo- lu s køišálovì èistým skalním jezírkem (Piscine Naturelle), písèitou miniplážièkou a s vodou akorát chladnou na koupání, by byla dobrou reklamou na biblický ráj. Tam jsme strávili èást odpoledne. Já pak lezl ještì do okolních skal, abych v nich fotil sukulentní pachypodie, ony tak- zvané trpaslièí baobaby, èi sloní nohy, které jsem už vidìl v Ank`aranì. Dalo mi to velikou práci, protože jsem byl zmrzaèený, ale bál jsem se, že to, co vidím tady, už tøeba nikdy nikde neuvidím.
Udìlal jsem totiž tady na Madagaskaru špatnou zkušenost, že když jsem váhal nìkdy s focením, protože jsem pøedpokládal, že se ještì naskytne plno pøíležitostí, které budou možná i lepší, spla- kal jsem ve finále nad výdìlkem, protože každá oblast je úplnì jiná a máloco se opakuje. Prostøedí tady sice bylo opravdu jako v ráji, ale já se cítil jako v pekle. Už vèera mì bolel malíèek a dnes se bolest natolik zhoršila, že pochod s baohem hornatým terénem, neuvìøitelným vedrem a bez stínu, mì znièil. Tentokrát jsem na tom byl já nejhùø ze všech. Ke konci už pøi každém kroku, jako by mì do toho malinkého a naprosto zbyteèného malíèku píchali speciálnì upraveným høebíkem, protože obyèejný høebík bych snad snesl. Nakonec jsem si zul v té rajské zahradì botu a asi pùlcentimetrovou ránu jsem vyøízl. Zákrok nebolel o nic víc, než to pøedtím, a hlavní bylo, že se mi ulevilo. Hned se na mì slétla spousta much, které krvavý vøed oblizovaly, což se našemu prùvodci jevilo jako ideální zpùsob dezinfekce. Já mu ale nevìøím ani slovo, a tak èekám, kdy zaènu mít první pøíznaky otravy krve. Zatím se mi ale antibiotika nasazovat nechce.
Teï veèer jsme dopochodovali asi šest kilometrù zpìt do Ranohiry a já se za chvíli odplazím do pokoje spát. Je už velmi, velmi pozdì, možná osm hodin. Øeknu vám, hanebný pocit jsem to dnes mìl, když mì opovržlivì pøeskotaèilo nìjaké to francouzské dìvèe, které urèitì pøed pìti minutami vystoupilo nìkde z Jeepu, zatímco já se donièený, špinavý, zpocený plazil, šmajdal a berlil, pøipomínaje váleèného mrzáka, vyèerpán, bez sebemenších známek mužnosti. Ó, jak Celkovì to byl ale výlet neèekanì krásný. A pøíroda tu byla zas jiná. Ono není divu – endemiè- nost je tady taková, že prý každý jednotlivý kaòon má své endemické druhy rostlin, které nejsou nikde jinde na svìtì! Tak co se poøád divím? Celých dvanáct zdejších vazahù se chystá zítra do Tuleáru, dvìstìkilometrová cesta trvá prý ètyøi hodiny – silnice musí být extrémnì dobrá; místní se snaží vnutit nám za nepøíliš pøijatelnou cenu hromadný odvoz soukromým terénním autobusem, že se prý do pravidelné linky (èi linek) nevejdeme. Uvidíme ráno. Veèer ale budeme asi už v padesátitisícovém Tuleáru (malgašsky Tolia- ra), kde je ještì tepleji než tady, ale je tam moøe.
Dvacátý zápis: Zatímco èekáme na autobus (sobota 8. 11.) Je ráno, èekáme na nìjaký autobus. Øeknu vám, není to jednoduché stát se èernochem a zapo- menout na minulost. Dnes v noci jsem se probudil nevrlostí, protože se mi zdálo, že sestøièka z mé pražské ambulance se nedùtklivì pøedstavovala do telefonu, pak jsem reinkarnován do nìjakého ptáka navštívil svoji rodinu a pøemýšlel jsem, že se vùbec nehodí hned po návratu jít na týdenní školení – vùbec nestihnu pøipravit vánoce. I když poøád lepší vánoce nepøipravené, než nebýt Mám pøed sebou ještì pìt týdnù, trochu se mi stýská, a pøedstava dalších nekoneèných dnù v rozpálených taxi-broussech, rachtajících po velmi špatných cestách jižní pouští, mì po Chci to ale projet celé, a tak se asi dlouho a s obavami oèekávanému pøesunu z Tuleáru do Fort Dauphinu nevyhnu. V prùvodci se o této více než šestisetkilometrové cestì píše, že taxi-broussem ji lze v období sucha zvládnout za tøi dny (resp. 40 hodin nepøetržité jízdy v ideálním pøípadì), pøièemž se ale doporuèuje cestovat s pøestávkami, protože se prý jedná o obtížný výlet. Od turistù jsem získal v podstatì jednotné informace, že se jedná o výlet sice nesnesitelný, ale na druhou stranu krásný. Projíždí se vyprahlou krajinou s podivnou archetypální vegetací trnitého buše, kdy èím blíže k nejjižnìjšímu útesu Svaté Marie (Cap Sainte Marie), tím je prý vše bizarnìjší. Tam pak, na „konci svìta“, se mají v písku válet úlomky skoøápek vajec dávno vyhynulého maxiptáka Aepyornise tak, jako by vejce byla rozbita vèera. Tam se ale stejnì nelze dostat bez terénního automobilu nebo horského kola, pøièemž z hlavní silnice na útes je to zajížïka snad 150 kilome- trù, nebo možná ještì víc. A navíc v období dešù, které má zaèít už zaèátkem prosince, neproje- de, jako tradiènì všude, ani terénní automobil. Zaèalo-li by pršet, mùže se prý stát, že výlet skonèí nìkde uprostøed buše. Co dìlají pasažéøi v takovémto pøípadì, to pøesahuje moji pøedstavivost.
Èekají snad až skonèí období dešù? Já nevím. Nìjak se mi to nezdá. Joost chce z Tuleáru do Fort Dauphinu jet na kole, na to se mu vykašlu. Tvrdí, že už to nìkdo na kole projel, aè prý z doslechu nìjaké potíže mìl. Jaké, to Joost neví. Možná, že šel celou cestu pìšky a kolo vláèel pískem v padesátistupòovém vedru za sebou. Øíká, že je to prý romantické, být jen se svým kolem svo- bodný, na nikoho neodkázaný. To je poprvé, co se mì snaží Joost dostat na romantiku, protože už poznal moji slabou stránku. Ne, ne, a ještì jednou ne! Nepochybuji sice, že bych to urèitì zvládl, ale já teï spíš sním o lenivìní ve spoleènosti bílokožcù. Tak doufám, že se mi podaøí vymyslet nìco rozumnìjšího. Nicménì tuším, že cesta dál na východ pravdìpodobnì bude opìt nejen zají- Dvacátý první zápis: V restauraci La Corail v Tuleáru – o týden pozdìji To tedy bude, to jsi mìl Macku pøed tím týdnem pravdu. Sedíme v restauraci La Corail v Tu- leáru, èekáme na kalamáry a pøed hospodou jsou zaparkovaná dvì fungl nová horská kola.
Nepøedbíhejme ale. V sobotu odpoledne po ètyøhodinové cestì (200 km po velmi dobré silnici ve velmi špinavém autì) jsme zapatlaní od oleje, písku a prachu, trochu jako týden nemytí mon- téøi, dorazili asi v pìt hodin do jižního „Mìsta slunce“ – do Tuleáru. Po obligátní obchùzce nìko- lika hotelù, doporuèených tøi roky starou Lonely Planet jako levné, které ovšem mezitím získaly na popularitì a potažmo zdražily, jsme našli hotel, který stále ještì levný zùstal. Mìsto mi svými „Pousse-pousse“, žebráky a „láskychtivými“ dìvèaty trochu pøipomnìlo Tamatave. „Pousse-pous- se“ (èesky tahat-tahat) je oznaèení pro vozíky, ve kterých rikšové vozí své pasažéry anebo cokoli jiného. Ve vìtšinì mìst, kde tento zpùsob dopravy existuje, mají rikšové ve zvyku potencionální zákazníky pronásledovat, pokøikovat a èekat dlouhé hodiny pøed hotelem, do kterého se bezradný turista uchýlil, aby se skryl. Já už jsem si ale zvykl, že mì neustále nìkdo sleduje a oslovuje, nebojím se a toho, èeho nechci, si prostì nevšímám. Hned první veèer jsem se vypravil na pro- cházku po centru, poplácal se s místními, odehnal pár otrapù, témìø však i díky nedorozumìní èlovìka, který mì pozval na kolu. Pak, za tmy, jsem pokraèoval dál do periferní ètvrti, motal jsem se v místech, kde byly jen plechové boudy a mezi nimi ohnì, u kterých vysedávaly obèas velmi divné, po celém tìle tetované existence. Nìkteré pily rum, nìkteré už nepily. Obèas na mì nìkdo nìco køiknul. Asi dvakrát, tøikrát se stalo, že mì nìkdo (zdálo se mi), ne moc pøátelským zpùso- bem, zastavil a nìco chtìl. Já jsem nedìlal nic – prát se neumím, a tak jsem se je snažil alespoò èesky pøesvìdèit, aby mì nezabíjeli. Pokaždé bìhem chvilky pøišel nìjaký jiný domorodec a útoèníka mì zbavil. Jednou se zaèali dokonce prát mezi sebou a to dost fest. Z té ulièky jsem radìji zmizel.
Byla noc a já nevìdìl, kde jsem. Zaèal jsem mít pocit, že mùj další osud není v mých rukou.
Èlovìk ale musí být neopatrný, bezprostøední, aby potkal lidi. Nìkdy se èlovìk bojí, drží se jakéhosi svého zdravého rozumu… – ano, nezabijí ho ve špatné ètvrti, neokradou v temné noci, neochoøí všemožnými chorobami, nespadne ze skály, neutopí se v bažinì, ale. lépe je do temné noci jít, pøekonat strach, mᚠpak šanci nejen zahynout, ale i pøežít, prožít. Baladu, spirituál… nebo zahynout – ale i to je balada, spirituál. A tak nakonec jsem byl ještì týž veèer v restauraci jen a pouze malgašské, kde se tanèily rituální tance, chlapi pøinesli bubínky a já byl host. Ve „špatné“ ètvrti, ve „špatné “ restauraci. Vrátil jsem se na hotel ve ètyøi hodiny ráno z rybáøské knajpy tvrdého kmene Vezo, kde polonazí domorodci, kteøí neumìli francouzsky, a nìkteøí ani èíst a psát, žili své rytmy tak intenzívnì, že jsem se ještì celý další den nebyl s to orientovat ve svìtì. – Alkoholem to nebylo, pil jsem pro jistotu jenom kolu. Trochu silou jsem se snažil vrátit celý den do kontrahovaného stavu, kdy by mi kromì melodií domù, stromù, moøe, lidí, kdy by mi kromì melodie nebylo všechno lhostejné. Bloudil jsem pøímoøskými rýžovými políèky, špinavý jak èunì, protože jsem se ve spleti rùzných cestièek zamotal a propadal až nad kolena do èerného bahna, chodil jsem po plážích zanesených výkaly a splašky, bloumal po smrdutém jílovitém pobøeží, zarostlém mangrovovými houštinami, a k nerozpoznání od odpornì páchnoucí hroudy bahna vysedával u pirog, pozoruje rybáøe, popil jsem s nimi betsu (tøtinové pivo) a stále trochu rozmìl- nìn, ovšem s tím stálým vìdomím, stále pøi vìdomí nutnosti pokraèovat, které zápasilo s èímsi, kdy i ona chýše, stùl, popelník, moøe, stromy, písek, byly živé bytosti, které roz- právìly moudrou øeèí nesmrtelných… Zlomil jsem to veèer v Zaza klubu. Øíká se mezi urèitým typem turistù, kdo nebyl v Zaza klubu, nebyl v Tuleáru. Luxusní diskotéka, kdy nìžnì malgašsky plynoucí melodie byly tanèeny ladnì a jaksi pro mì bez identifikovatelného rytmu v kruhu – melodie se toèily v kruhu, tanèící také. Evropské melodie, jiné, mají spád, jsou jiné od principu, od filozofie. Popil jsem rum a bolehlav nad ránem mi navrátil evropanství. Má ponìkud zjevná polopøítomnost odrazovala naštìstí èetné zdejší vazahohledaèky. Koneckoncù vazahù tu bylo pøehršel i beze mì. Musím k tomu øíci, že zdejší noèní podniky pøese všechno nevládnou striptýzovými taneènicemi ani nièím podobným, aè by se to možná v tak teplých krajích dalo oèekávat. „Striptýz“ èlovìk dennì vídá na tržištích a pøed chýšemi, kde ke každému druhému òadru je pøicuclý minimalgášek.
V pondìlí jsme taxi-broussem odjeli do 22 kilometrù vzdálené plážové oblasti Ifaty – cesta, odeètu-li hodinové popojíždìní, trvala dvì hodiny pískem, kdy se v neutìšenì suchém, vynièe- ném kraji zaèal objevovat houstnoucí porost trnitého buše (spiny forest). Autobus nás vysadil na rozcestníku k hotelu Chez Micheline a já si pøipadal, jako bych se ocitl v seriálu Star Trek, po pøistání v jiné galaxii. Všelijaké kaktusy do výšky stromù, baobaby, divné pouštní stromy a písek.
Vedro! Ubytováni v bungalovu madam Micheline jsme se procházeli podél pobøeží, lemovaného drobnými rybáøskými vískami kmene Vezo, jedli manga, já hledal mušle a stále pøemýšlel, jak je možné, že toto je také zemìkoule.
Ovšem domorodci i zde, a to hodnì díky turistùm, se snažili èlovìka okrást, stále žebrali, vnucovali se se škeblemi, když si èlovìk zapálil cigaretu, otravovali a chtìli bez kouska cti taky, dìvèata (dost èerná, a žádné krasavice, èasto nemytá a obèas i viditelnì infekèní) nabízela do omrzení nìjaké masáže, zcela jistì erotické, aè jen za cenu jednoho piva nebo i ménì, ale já jsem zaèal tady být tou jejich nièemnou vlezlostí, zjevnou pasivitou, neschopností rozumnì obchodovat, nezájmem o práci, jen zájmem o natahování ruky – „done ma l´argant“ (dej mi peníze) – pøesycen.
Bodrá, objemná malgašsko-francouzská míšenka neurèitého vìku, madam Micheline nás dva, jako jediné hosty v jejím plážovém komplexu bungalovù, každý veèer usadila pøi západu slunce pøímo na pláži k obrovskému starožitnému døevìnému stolu, který vypadal jako svatební tabule, její kuchaøka prostøela nìkolik chodù ryb, krevet, tropického ovoce – dokonce i špagety, brambo- ry a kachnu jsme dostali. Po setmìní, každý den pøesnì za pìt minut tøiètvrtì na sedm, vždy po stejné vìtvi, nad námi probíhal párek malinkých maki trpaslièích, kteøí byli až do poloviny deva- desátých let považováni za nejmenší primáty na svìtì. (V r. 1994 pøevzal prim v malièkosti jiný lemur, také samozøejmì z Madagaskaru, který váží ještì o polovinu ménì než maki, jenom 30 gra- mù!) Všude okolo bylo plno ještìrek a my jsme s madam Micheline pravidelnì do noci sedìli a ona nám vyprávìla o svých zkušenostech s Malgaši.
Jedním z projektù francouzské pomoci, pøi kterém pomáhal její francouzský manžel, bylo vybudování studny. Na stavbì se pracovalo tak, že bìloši jen organizovali a všechnu ruèní práci nechali udìlat místní – a to ne proto, že by se bílí chtìli vlastní manuální práci vyhnout, ale proto, aby takto pomohli v místních vytvoøit pocit, že si stavìjí cosi dùležitého pro sebe a sami. Dlouho- dobá osvìta snažící se vysvìtlit souvislosti mezi kvalitou vody a vysokou dìtskou úmrtností, mezi kvalitou vody a rùznými zlými infekcemi, èas od èasu hubícími celé vsi, zdálo se, zpoèátku nepadala na úrodnou pùdu. Domorodci, kteøí vidìli a cítili, jak moc bílým mužùm na dokonèení studny záleží, v práci sice každé ráno poté, co byli znovu a znovu ujištìni, že dìlají dobrou vìc, pokraèovali, bez entuziasmu a „mura, mura“ (pomalu), ale pokraèovali. Ne kvùli studni, ale kvùli bílým mužùm, kterým chtìli udìlat radost. Nakonec studnu dokonèili, všichni mìli radost, pro- jekt se zdál být úspìšnì završen. Osvìta se zdála být koneènì úspìšná… Nebyla však. Nyní je studna zanesená špínou, zdevastovaná, dávno zapomenutá a domorodci pijí zapáchající vodu z larvami se hemžících louží, nebo z nekvalitních povrchových zdrojù a dál trpí hladem, žízní, Madame Micheline jim pak chtìla pomoci alespoò tím, že by jim poskytla možnost výdìlku, aby si mohli èistou vodu nebo cokoli jiného, koupit. Stále ještì si naivnì myslela, že jí budou vdìèní, nabídne-li jim možnost odkoupení jimi nalovených ryb napøíklad, anebo sežene-li turisty, kteøí by se na rybáøských plachetnicích chtìli vypravit k nedalekým korálovým útesùm a samo- zøejmì by slušnì zaplatili. Bohužel se ale pøepoèítala. Slíbí, že pøijdou, donesou ryby, udìlají práci. – zapomenou ale, pøijdou pozítøí, místo vèera. Øíkala, že jejich fady se týkají všemožných prapodivností, v úterý se nesmí to, ve støedu zas ono. Souložit a žebrat se ale smí poøád.
Madame Micheline vyprávìla o svých problémech s nelogickou byrokracií, která donedávna bránila rozvoji turistického ruchu do tak atraktivní oblasti, jako je tato. Ani teï stát nic nedìlá.
Vždy silnice je tak mizerná, že se sem nìkdy ani ten autobus nedostane. A pøitom turistika by sem pøinesla peníze, které tu tak zoufale chybìjí. Domorodci, ale místo aby si turistù cenili, zne- chucují je soustavnì svojí neomaleností a žebráním. Zvláštì pak dìti nenechají nikoho na pokoji.
Rojí se okolo každého, kdo se vypraví z hotelu, sveøepì natahují ruce, a mnohdy se ani neobtìžují pozdravit, natož pak poprosit, jen dokola jako kolovrátek krákají jediné slovo „l´argent“ (peníze).
V jejich kultuøe kmenových spoleèenství je majetek víceménì spoleèný a v jejich vìdomí ten, kdo má co dát a nedá, se totiž chová pøinejmenším neobvykle. Žádný z bìlochù jim nevysvìtlí, že peníze pro nì nemá. Protože oni vìdí, že každý z bìlochù má, a i kdyby mìl sebeménì, mìl by se rozdìlit, považuje-li se za jejich pøítele. Souvislosti mezi pílí, prací a penìzi jim dost èasto unikají.
„Vždy se podívejte, co prodávají u svých stánkù na hlavní turistické trase: cigarety, zápalky, pivo a plastikové misky. A tím to konèí. Jejich bída je jejich práce“, øíkala.
Madam Micheline vlastnila asi patnáct bungalovù, mìla obchodního ducha a stále doufala, že poté, co pøed pár lety padla prosovìtská vláda, se postupnì zemì otevøe cizincùm a zahraniènímu kapitálu, protože zdejší rezervy jsou už nulové a zdejší vláda i lidi pasivní. Po veèerech u láhve francouzského vína vyprávìla: „Nerozvine-li se turistika, která by pøinesla lidem peníze, neuvì- domí si domorodci nikdy, že jejich kapitálem je krása jejich pøírody. Vypálí a znièí kvùli políèku a døevu na pár sezón to, co kdyby chránili, tak je bude živit po generace. Dnes už nemá smysl

Source: http://www.ben.cz/_d/ukazka/230184u.pdf